Když Thomas Alva Edison v roce 1888 rozpálil první wolframové vlákno uvnitř skleněné baňky, lidé nevěřícně zírali na ten zázrak. Průmyslová revoluce přelomu 19. a 20. století přinesla i jiné ovoce a nebýt objevů té doby, byli bychom dnes možná na úrovni povozů tažených koňmi. Edisonovi lidstvo vděčí za to, že mohlo po celých dlouhých 118 let těmito žárovkami svítit, resp. rok 2016 byl tím zlomovým, kdy se přestaly oficiálně prodávat jako světelné zdroje. V některých domácnostech však svítí i dnes, zejména ve starých zapomenutých sklepeních a půdách, anebo v domácnostech některých seniorů.
Teplo vs. světlo – jedním z důvodů, proč ustoupit od této ve své době převratné technologie, ale dnes poněkud zastaralé, byla úspora elektrického proudu. Využívání elektřiny pro výrobu světla je totiž podstatným ukazatelem její spotřeby, což se projeví i v hrubém domácím produktu, potažmo státním rozpočtu. Vláknová žárovka je vynikajícím tepelným zdrojem, elektřinu na teplo přemění z téměř 80 procent a pouhá pětina je využívána ke svícení. Nové technologie zářivek s elektronickými předřadníky a svítidel LED diod jsou v tomto směru mnohem rentabilnější, a to i za cenu vysokých nákladů na jejich výrobu ve srovnání s edisonovým modelem.
Teplota světelného spektra – „edisonka“ vyzařuje poměrně optimální světelné záření, příjemné především ve večerních hodinách. Jde o tzv. teplé bílé světlo o teplotě chromatičnosti 2800 – 3500 K, které navozuje poklidnou atmosféru, podobnou při posezení u ohně nebo plamenu svíčky, jejichž barevná teplota je přibližně stejná. Staré žárovky však nejsou příliš vhodné jako pracovní osvětlení, které by mělo být chladnější, aby navodilo pocit bdělosti a přiblížilo jej dennímu slunečnímu světlu v dopoledních hodinách. Chladná bílá o teplotě 6000 K je zkrátka ideální do světlometů aut, k osvětlení kuchyňské linky, nad psací a dílenský stůl, do kanceláří a výrobních provozů, a těmto požadavkům žárovka s wolframovým vláknem nevyhoví.